Já bych toho chtěla..

jsem totiž neskromná, antisociální a vubec. Což se ale neslučuje se včerejškem, šla jsem mezi lidi, mezi muže, aby bylo jasno.. /jeden z nich byl ale vážně zajímavý, nevadí, že je mladší?/ ovšem chvílema jsem si připadala trošku ufounsky.. jsem nezajímavá, ztracená, splývající se zaměnitelnou masou všude kolem.. jen ti, co mají zájem a sílu, možná tuší, jaká sakra jsem. Možná tuší. Není jisté, že tušit chcou. Odkdy mi záleží na tom, co si o mě myslí někdo, kdo mě nezná? Asi stárnu.. nějaká obsese moje. Obávám se. Obávám se i děr ve své paměti, i když bych je chtěla záplatovat aspoň tímhle blogem.. protože co? Je to důležité, vědět. Poučit se z minulosti.. jak se můžu z něčeho poučit, když tam je pustoprázdno vzduchoprázdno /básnická nadsázka, klídek.../?
Jako třeba, když jsem si šla do knihovny pro Horory na dobrou noc /dětské/, napadlo mě, že jsem na sebe určitě nenapráskala, jak jsem hodila v dětském oddělení knihovny na pult kondom, který mi vyletěl /spíš byl katapultován kartou/ z pěněženky, když jsem hledala kartičku. Byl nepoužitý, pochopitelně.. přistál přímo před nebohou paní knihovnicí.. jen na něj lehce vytřeštila oči, ale to už jsem po něm chobotničím pohybem šáhla a schovala ho. Bylo to absurdní. Tak absurdní, že byste to očekávali tak leda v americké teenagerovské komedii plné trapných, haha, vtipů, něco jako Prci prci prcičky /kdo může takhle pojmenovat film?/, ale ne v životě.

TAK.. už jsem to napsala, můžu to s klidem vymazat z paměti.

Btw, Pardubice jsou šeredné město plné komínů, silnic, šedi a smradu. Možná se tam najde i něco hezkého, leč mému hasnoucímu zraku to v důsledku omrzlin /bylo cca -10 °C/ zůstalo utajeno. Ooo.. ano. Jeden pěkný obchůdek. Náušnici už mám v uchu.

Dvě češtinářské záhady /možná i rozmáhající se nešvary/:

1. obscénnosti/obscénosti (s kolika n se píše todle slovo?)
2. mám pocit, že Češi, zejména tvůrci sloganů, reklam, webovek a médií vůbec naprosto neumí zacházet se slovem svůj? A zcela /aspoň podle mě/ zbytečně tam cpou vaše/Vaše/tvoje?

hledejte ve vašem oblíbeném obchodě...
chtějte pro vaše děti to nejlepší...

Divný.

Days after

Cítím se, jako po maturitním plese. Stužky rozdány, karty taky. Výpadky paměti 17% v normě. Ooops.. co mám dělat se svýma 23%? Jsem teď lehce zmatena. Ale to přejde. Bavila jsem se s tolika lidma, ach.. Věděli jste kupříkladu, že..

• D. nechce Š., to byla jen hra, zato je zdrcen, že ho nechce druhačka?
• R. chodí do třídy s M., která chodí s V., který chodí do třídy se mnou?
• se neumim na fotkách tvářit aspoň "aby to vypadalo", když už ne "aby mi to slušelo"?
• se mi teď nic psát nechce a spíšu to jindy bo se mi teď chce prohlížet hel-looks.com a poslouchat Los Campesinos a Broken Social Scene a Feist?
• 23:29 je pro mě ideální doba, kdy jít do postele? /i když, taková lavice ve Vertigu taky není k zahození, heh/
  

Chci věci, které nemůžu mít...

• brýle, které se nikdy nezamlží,
• sluchátka, která nikdy nepřestanou hrát,
• muže, kterého nikdy nepotkám... /J? ale ten se nepočítá.. přestože letmá setkání za přítomnosti alkoholu v krvi... no./
  

Where is my mind?

Kdybych chtěla nebýt slušná, řekla bych, že v hajzlu. Ale bo my tady tak na Moravě máme hajzl jako záchod, a v záchodě mám tak leda svědomí, (zvrací!), tak myslím, že moje mysl uletěla, roztříštila se na atomy a zběsile teď lítá po světě.. občas nějaký atom narazí do mé prázdné hlavinky, a vevnitř se rozezní negativistické hlasy (které se snažím igonorovat!) a řvou: seš lúzr! nemá to smysl! co děláš? (sarkasticky nadzdvihávají obočí - mají atomy obočí?) co děláš, když víš, že to nemá smysl? nenalhávej si, že jo.. nemá. Není. Odešel.
Jo.. a ta racionální část mě.. nevim, kde byla celou dobu ukrytá, že neodletěla s rolničkama po Vánocích, tak ta křičí, "neee.. to není pravda! Já vim, že smysl je! Už jsem ho tolikrát našla, cítila ho.. všude! V konečcích prstů, v polibcích, ve větru, v šumění listí a v podzimních slzách.. v těch náušnicích, bublinách a jiných myslích, které jely na stejný vlně jako já! Jenom mi prostě teď uniká! Ale já ho zas brzo najdu.. přiletí ke mně jako Marry Poppins, s meducínou, co každýmu chutná jinak." Pro mě to bude.. hmmm.. skořicový likér? (Jenom nic moc alkoholickýho, nebo ti zas bude blbě, blboune.. :))

Občas se ozve někdo.. jako by věděl, jak mizerně mi je.. a napíše něco jako Miss you&Kiss you, tobě taky drahá.. a já už nevim, proč jsem z tohodle města chtěla utíkat, co když je přátelství limitované vzdáleností, stojí mi to za to, abych to zkoušela?

Misky vah jsou v rovnováze a já potřebuju tu vážku, která letmým dotykem svého křídla způsobí, že se já rozhodnu.

Poetické?


Maybe.
But sad because it's reality..