Where is my mind?

Kdybych chtěla nebýt slušná, řekla bych, že v hajzlu. Ale bo my tady tak na Moravě máme hajzl jako záchod, a v záchodě mám tak leda svědomí, (zvrací!), tak myslím, že moje mysl uletěla, roztříštila se na atomy a zběsile teď lítá po světě.. občas nějaký atom narazí do mé prázdné hlavinky, a vevnitř se rozezní negativistické hlasy (které se snažím igonorovat!) a řvou: seš lúzr! nemá to smysl! co děláš? (sarkasticky nadzdvihávají obočí - mají atomy obočí?) co děláš, když víš, že to nemá smysl? nenalhávej si, že jo.. nemá. Není. Odešel.
Jo.. a ta racionální část mě.. nevim, kde byla celou dobu ukrytá, že neodletěla s rolničkama po Vánocích, tak ta křičí, "neee.. to není pravda! Já vim, že smysl je! Už jsem ho tolikrát našla, cítila ho.. všude! V konečcích prstů, v polibcích, ve větru, v šumění listí a v podzimních slzách.. v těch náušnicích, bublinách a jiných myslích, které jely na stejný vlně jako já! Jenom mi prostě teď uniká! Ale já ho zas brzo najdu.. přiletí ke mně jako Marry Poppins, s meducínou, co každýmu chutná jinak." Pro mě to bude.. hmmm.. skořicový likér? (Jenom nic moc alkoholickýho, nebo ti zas bude blbě, blboune.. :))

Občas se ozve někdo.. jako by věděl, jak mizerně mi je.. a napíše něco jako Miss you&Kiss you, tobě taky drahá.. a já už nevim, proč jsem z tohodle města chtěla utíkat, co když je přátelství limitované vzdáleností, stojí mi to za to, abych to zkoušela?

Misky vah jsou v rovnováze a já potřebuju tu vážku, která letmým dotykem svého křídla způsobí, že se já rozhodnu.

Poetické?


Maybe.
But sad because it's reality..