Okonorka a rum

Jsem asi nejspokojenější za nějaké tak poslední dva tři roky své existence. Ne.. neexistuje jeden důvod-je jich víc. Nějak se to událostmi posledních dní a nocí zkomplikovalo, nicméně... nevadí mi to, aspoń mám pocit, že žiju. Že je za co, o co a proč bojovat. To se přeci musí.

V pátek... jsem odjela s ním do místa jeho bydliště, kde jsem byla seznámeena s hafem lidí.

Nejvtipnější situace nastala, když sme došli a borec, kterýho sem v životě neviděla, řiká - Čau Kačo.

E? myslím si já...

No jo... dyť my sme se seznamovli v tý irský... dyž myslíte. Jak kdybyste mě neznali. Nevim, nepamatuju, okno.
Každopádně jsem se dívala na dno více sklenicím, než bylo vhodný, takže... sem musela domů býti dovedena. Bylo mi zle. Ach ano, zle.. začínám stárnout a opíjet se.

V sobotu... pokračovala megaoslava mých meganarozenin a stejně meganarozenin Ing.Puda. Zorganizovali sme oslavu, po menších zmatcích sme zakotvili v Garchu... užila jsem si to velmi. Dostala jsem Smrt. A kytku. A knížku s převtipným názvem Kam se poděl můj Sýr? nebo tak něco... A Tofiféééé. A přání, originální handmadeovaný kus by If 2009. A flašku- nějaké bílé vínko... to zas bude. A rozkošnou plyšovou rodinku potkánků, prej: "No víš, dyž sme je kupovali, byli dva... ale nějak se jim spolu líbilo...a tak je jich nějak víc." Což se rovná, že jsem dostala jednoho plyšového potkánka, k němu druhého, aby mu nebylo smutno, a ještě jedno malé potkáně s geny po dědovi (je nějak tmavší než rodiče:))

A pak... a tak.

Lukšusní akce toto. Dom sem přišla po čtvrté-mám spánkový deficit větší než je deficit státního rozpočtu. Snad to doženu dřív jako.... waau.