Verměřovice

Tak jsem se vrátila z cest do daleka, kupodivu jsem se neztratila při přestupu... Vlastně v klidu. Celé. Při cestě tam sem sice vystoupila z busu o pár zastávek dříve, a stašně pršelo v té chvíli, tak pro mě Tad fakt přijel aj s Teou...už v té chvíli jsem začala litovat, že jsem Steelky nechala doma. Pod postelíXD.
A na místě pak pohoda. (Jen jsem se dozvěděla o prošvihnutém koncertu torza ChernobylGeneration... chjo. Prej příště:) Poněkud řádila ponora jak sviň ale byly i krásné chvíle... Těžce mi bylo smutno, když sem si uvědomila že naposled, nejen pro mě... ale pro všecky. Nevim jak komu, lae mě osobně těch pár let v tomhle oddíle dalo hodně moc (minimálně sem mohla poznat skvělejch lidí).
Možná bylo dobře že jsem mohla odjet dřív, a nemusela tam být i na bourání a vidět pak ty pohledy, jak se loučí s místem i lidma (ale přece se sakra nevidíme naposled!) a vubec. Loučení... nikdy nic moc veselýho.
Poslední čočka byla zážitek, margareta, kterou sem napsala... punčová kostka, kterou někdo Anetě sněd na hlídce, hlídka, kterou sem měla mít a neměla... pití s Teou a Tedem (eště že tam Tea byla:))...dvojník Márdiho, s nímž sem se minula... ale taky naštvanej Ital a vzdálená kamarádka, a euforické pocity, při pohledu na všecko kolem. No jo.
Vrátila jsem se dnes v jedenáct, málem sem usnula v buse... a pak doma prospala asi čtyři hodiny. Nemůžu najít tyrkys-beztak jsem ho zas někde nechala! Oh shit.

Vzpomínky se trousí pomalu... a teď hledám spojení z chaty do Olmika... pojedu nakonec jen se Šárkou. A vim jak tam, ale nevim jak zpětXD To bude eště funy.