Asi je to úchylný, když stihnu za jeden den hodit na jeden blog dva příspěvky, ale když já teď (ehm teď, už asi půl roku) plácám a nudím se a těšim se, až můj život bude zase můj a bude akční a nebudu vědět co dřív, což teď bohužel vím a eště navic se často zastavim abych mohla zapřemýšlet a to je to nejhorší protože ty závěry jsou hořké a vůbec ne sladké a to co následuje potom, ta náladu, tak tý nepomůže ani čokoláda ani bublifuk. Možná knížka. Nebo nejlíp nějakej člověk se kterým si můžu popovídat ale proč mám sakra pocit, že těchhle člověků ubývá? Svět se mění a lidi taky já vim, ale mohli by říct.
"Zastavte, já chci vystoupit." Ne, to neřeknou oni, to řikám já, na to, že se mi tu nelíbí... mě se nelíbí tenhle život!! Jojo, zas moc přemýšlim, a to se prý dělat nemá... Jsem to ale podivná osoba. I know. You know. Všichni ví.
Inu... asi fakt nežiju v tomhle světě... anebo jo, al e mluvim jinou řečí.
Kde sou sakra ti, co tu bývali dřív? Změnili se v duchy a prošli zdí do jiné dimenze? Nebo do cizí bubliny? Seznali, že ta moje je příliš depresivní? Oh ano, ael nemůžete po mě chtít večně se smát, možná až budu věčně spát... Ne to ne, to nechcu.
Chjo... trubka jsem.
Můra.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat