Tak jsem se vrátila po tom týdnu, kterýho sem se tak moc bála... stresové faktory jsou vysoké, ale bylo to (překvapivě) v pohodě:)
Třeba první den se mi povedlo systematickým rýpáním a mrčením, jak jsou pomalí, naštvat otce svého tak, že mě nechtěl "až do večera ani vidět a můžeš si jezdit kde chceš!" , což patřičně naladěným tónem řekl (spíš zařval:)) Inu, tak jsem tedy jezdila sama-jako na kole myslim- a byla to největší pohoda... páč sem nemusela na nikoho čekat, s nikým se nemusela přeedjíždět... a taky lehce nuda. Co už, něco za něco... ale nejvtipnější toho dne byl moment, kdy mi začalo kolo sjíždět na trávu z asfaltu a já jsem zpanikařila a zabrzdila všema brzdama... a co se nestalo? Uplně vobyčejně sem přeletěla přes řidítka... oushit! Sice mě nikdo neviděl, takže jsem se vyhla jednak ostudě a jednak soucitným pohledům a "Jste v pořádku?", ale narazila jsem si celou ruku, přes kterou jsem letěla(zrovna pravou) a teď po tom skorrotýdnu zjišťuju, že I) rameno mě ještě pořád bolí, II) nemůžu s ním moc hýbat dozadu, III) divně mi v něm křupe, IV)loket mě taky občas bolí, V) zápěstí mám buďto solidně naražený nebo lehce zlomený. TAkže myslim že na jeden pád je to docela slušné, ne?XD Zítra pujdu k doktorce...páč bych ráda aspoň věděla co s tím mám.
Pokračování bude příště... a dlouhé, mám toho na srdci docela dost, včetně toho, že se If možná přidá a taky bude bloggeřit:))
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat