ta, co není bohyně moudrosti. možná bohyně zlosti a špatných myšlenek. možná by chtěla být něčí železnou bohyní milosrdenství. možná jenom miss, miss you so much, ale nahlas se to vyslovit nesmí, pšššt! pak už to není pravda, ona totiž nechce, aby to pravda byla.
vědět, že to, co chci dělat/dělám, je to nejlepší, co můžu dělat anebo že už neexistuje nic dalšího, co by bylo v mých silách dělat
mít zvládnutý test z izademy (ideových východisek transkulturní komunikace: dějiny lidského myšlení 1) a ideálně, mít i zápočet
psát do nějakého pěkného časopísku
mít hezčí stehna (tady v tomto případě platí hezčí = pevnější a menší, asi to spolu souvisí, mám pocit...)
mít s kým chodit clubbingovat a bavit se v Hr.
umět si dělat plány (to umím, ale předpokládá to, že je nezapomenu xD)
vidět už 5 sérii Skins
cítít se občas trochu výjimečně, když ne pro někoho jiného, tak pro sebe, och.
teď momentálně? odlakovač, kulaté kleště a věci na plstění
vyklidnění (zní mi to jak vylidnění, ale proč ne, všechno nasvědčuje tomu, že jsem též člověk, takže když se vylidním, budu bez sebe? to bude krásné, protože nemám ráda bejt sama se sebou samotnou sama, ale jsou věci, které je lepší nechat tak, jak jsou, protože už by se pak nemusely vrátit do původního stavu, a to by nebylo dobré. Not at all.)
publikovat svůj playlist pro tento podzim. asi viz násl. post.
Někdy jsem se bavila s někým, bylo to docela osobní, a řekla jsem, že mám ráda pozdim tak, jak má rád člověk, kterej trpí sebepoškozováním, žiletky.. a on řek -to ale ty ne, že ne? já -co? a on -no ty žiletky. Vubec mě nepochopil. Řikám -ne, já pozdim fakt miluju.
Podle toho, jak se nění moje životní postoje a aktuální nálady, mění se i moje fav/nefav barvy. V současné době se mi asi líbí to, čemu se ve světě trendy hadříků a blýskavých věcí říká "nude colour".. takové ty tlumené. Přijdou mi správně podzimní, no.. Tenhle podzim je nejaký chladný, ale.
Když se mám na co těšit a co si představovat a o čem snít (jo, i to k tomu patří), je všechno v pohodě. Teda u mě, jsem totiž tak emočně labilní, až mne samotnou to děsí - co teprve ty ostatní. Nejnepříjemnější bývám, když 1. jsem nervozní, 2. si mě někdo nevšímá, tak jak bych chtěla, 3. se na něco soustředím. Je to nějaké zmatené, a co je druhá nejhorší věc (i když, tu první jsem zapomněla zmínit), vždycky se mi nějak vytratí smysl a původní myšlenka, a zbyde jen takové pěkně /snad/ formulované plácání o ničem. Řečeno kultivovaně. Jinak taky prostě SHIT.
Play again and again and never stop.
takoví strouks s holčičími vokály... ale líbí se mi to.
ti teletabísci jsou trošku přežití, ale ta píseň, mhmmm... CC prostě válej!:D
a do třetice, objev posledního týdne, celé EP je skvělé! Milujeme Passion Pit.
10.10.10
až se na konci otočím, uvidím něco nebo se podívám na začátek tak, jako by nikdy nic nebylo..? oh, fuck.
Tu první Prahu jsem stále nedopsala.. anžto jsem líná..? Třeba.
A tak, v nových botách barvy petrolejové, ladící se svetrem , prošla jsem fav obchody, slintla v JuliusFashion Store, ale "laptop sleeve" na svoji atypickou 13'' jsem stejnak koupila jinde.. Bolely mě nohy, z bot.
Prošla jsem pár boutiques, a takových těch tradičně opěvovaných obchodů, a nic moc. Vlastně vubec nic. Krom.. Skunkfunk. Miluju to! V letošní AW kolekci se trefili do mých fav odstínů.. tyrkysové modré a petrolejové a ty silonky, ty k tomu přesně ladí! Ach! Zde bundička.. A pak, pak už jsem byla jen disapointed.. because i found something what I've been looking for a long time and it wasn't it what I've supposed it to be. The Kenzo parfem. Ca sent beau. (krásně to voní?) Našla jsem ho. V jedné parfuméérii. ÁÁÁÁááá.. stříkla jsem si na zápěstí a... ono to vubec není ono. Zpočátku to vonělo hrozně těžce a trochu záchodově, pak jsem z toho cítila jen tu těžkost parfémů starých žen a teď už je to jen taková laciná nepříjemná sladkost. A pak věřte na osud. Že když se vám něco či někdo přimotá do cesty, že je to to/ten pravé/ý. Třeba jste jen špatně šáhli nebo se vám už nechtělo hledat a tak jste se spokojili s tím, co jste našli. Ale já jsem protřelá puberťačka, a tak zatím zůstanu u své Christiny s mašlí a na Kenzo si nechám zajít chuť.
No a pak jsem viděla a zkusila také X brýlí, nerďáckých a babičkovských a mají tak o 73, 92% větší nabídku než v Ol a o 42% než v Hr. Z čehož vyplývá.. že stejnak musím nějaké nebohé stvoření, které se se mnou přátelí, dovléci někam, kde mají pěkné brýle a přinutit ho, aby mi sdělilo svůj názor.
A ještě, knihy Anagram are closed forever, as the shop asistent said cos of their trouble with owner of the area. However, before they close the bussiness really forever, I bought a book there. It's a english book, by Giovanni Boccaccio, and it's called The Eaten Heart: Unlikely Tales of Love. I wonder what is the czech translation. Anyway, I start reading and damn! it looks like I forget everything! Everything I've ever known in English!
I'm little drunk coz i'm happy little boozer and i drink alone. The wine. Cheers!
Hradec miuju (zajímavé slovo, že jo.. samozřejmě to mělo být původně miluju, ale tohle se mi líbí. Vypadá trochu pubertálně a přihlouple, ale to jsem přeci já, takže ho tam nechám.)
nehodlám z tohodle dělat fashion blog, ale jedno velké fňuk! nechala jsem část oblečení na koleji a teď doma koukám do sice pořád plné skříně, leč věcí krajně.............podivných, bizarních, nenositelných, laciných, nudných, obyčejných, atd. Prostě mám pocit, že nic nemám! A druhé fňuk patří faktu, že jsem v Hr za těch pár (slovy 5 ) dní nenarazila na pořádný sekáč. Za to jsem objevila Bramborovou, a taky dlouho známý atomrat.cz
jsem v doma a venku jen prší a nechce se mi dělat vubec, ale vubec nic, s výjimkou pasivní zábavy jako seriály, knihy (ale to je diskutabilní) a to bych měla dělat věci do školy, třeba referát do Sociální a kulturní antropologie, na téma Piercing. Yeah.
ale na světě je ještě tolik skvělých knih, které musím přečíst, tolik skvělé hudby (nově nu rave a takové to shit-disco-electro), kterou musím slyšet, někde mě čekají skvělí mužové do postele, na snídani k životu, tolik zážitků jako nedávno s Peťou u jezera (ještě jsem nezažila takový pocit, jakože stojíte nad vodou, ale vidíte uplně jiný svět.. byl to přesah.. do jiné dimenze:)), a proto.. proto neumírám (jako dnes v tom snu.. zas jsem někam lezla - ale uvědomuju si, ža zatímco dřív byl ten problém, že jsem lezla někde ve výšce po nečem tenkém, vratkém a nestabilním, dnes to bylo jiné. Dnes jsem najednou ve výšce ´prostě byla´ a potřebovala jsem slézt dolů. A to byl problém.. neboť provazový žebřík byl krátký a hrozil, že se zřítí i se mnou. Naštěstí mě zachránil létající nafukovací člun s posádkou co do počtu připomínající menší městečko. Howg.) a žiju dál.
snad brzo skončí. věřím tomu. Jsem totiž protivná, unfrindly looser, já vím.
The news.
Jedem na Rock for People! Uaaaa... Vím, proč se mi líbil Klub rváčů, ale nevěděla jsem, proč. Byl totiž (či snad je) od Palahniuka, tkže ten temný a bizarní svět mě oslovil, ale jinak než v knize. Už se to blíží.. až napíšu účto! (kudla mě snad i pustí k maturitě), půjdu si koupit nějakou krásnou, kvalitní a drahou podprsenku, již se těším velmi, yeah! to jsou osobní přízemní cíle, juž jsem taková, no..
Chlapci, kteří jsou schopní říct mi "děvčátko", musí být nutně velmi milí.. a také jsou. Ale to bylo tím, že vedle mě nestála Evič, protože vedle ní bohužel nevypadám tak děvčátkovsky.. popravdě.. stát vedle ní se vlastně ani moc nevyplácí. If, dívko, pro tebe.
Letmé úsměvy, pak na baru.. "šup.." já prej, "jakože tě můžu předběhnout..?", on "no..", "tak dík.." pak jsem objednala a pravila jsem "hezký tričko." on na to "mně se zas líbí tvůj výstřih..", já "no jo.. ono na mě jinak nic moc zajímavýho není..", "ne, to ne.. ale tak chápeš, tak na první pohled .."/psí oči/ vzala jsem pivka a ptám se, "čekáš na pivo?" "jo" "tak já si s tebou ťuknu, chceš?" /kde se ve mě vzala taková..nečekaná! odvaha?/ "jo!" No a pak přišla Evič. Ťukli jsme si a každá jsme dostala pusu! a on se představil.. A pak jsme si povídali.. a o čem, tuším jen matně.. něco o tom, kerá z nás dvou je starší.. a kerá je živější. No a pak přišel Vali. "Aaah.. paní Magoorová!" A pak jsme musely jít.
A pak Evič řekla, "stejně ale víc koukal po mně.. promiň Kači, ale je to tak."
Hm. Tak jo. Vedle tebe stejně vypadám jako dosti nepřitažlivá.
Každý má špatný dny.. těším se na jaro, jak malá. Ale o to právě jde, že už jsem velká.. Lenka. Osobní likvidační četa půlnoční silueta jak nejistá stává pod oknem když prší... (počínám si sebedestruktivně, ne, že bych to nevěděla.. asi si potřebuju namlátit svůj dychtivý obličejík.)
Trouble is a friend
Dnes jsem podnikla útok na obchůdky s oblečením - a nic jsem si nekoupila. Což je dobře.. beztak tuto činnost dělám proto, abych ohlušila všecky pocity. Možná si kupuju něco "nového" (haha, sekáče) s pocitem, že když si to pak obleču, budu uplně někdo jiný.. ale neeé. Trable jsou přítulné a rády se lepí, přímo na tělo.. lhostejno, co má kdo či nemá na sobě..což vede akorát tak k efektu hromadění (slovo nakupovat=kupit=tvořit kupy, kupy oblečení.. =můj pokoj?) Tolik k hloubkové analýze mé zlé bludné duše..
Mimochodem, kdybych to někdy mínila zapomenout, mám podaných 5 přihlášek.. pro jistotu. Stejně však v duši chovám nejistotu, jak to se mnou bude.. ničím nevázána, oh.. já se mám.
Jsem svou nejhorší noční můrou, jsem svou jedinou alternativou, i když bych se chtěla svlékat (nabízí se rým stékat, ale to je příliš banální) ze svých pocitů a n álad, jsou pořád se mnou.. šeptají.."jsme tu s tebou.. a vždycky budeme."
Co můžu dělat já? Cynicky se šklebit /a číst si pohledy zvenku/
Ale vážně. To je jediný chlap v mém životě. Bože. Jinak.. jaktože na mně někteří booys vidí to, co jiní a ani já, ne? Podivné. Možná je to ta věc, na jejímž základě se lidé zamilovávají.. ne? Nelíbí se moje teorie..? Škoda.
Tyto dny (hm, jo, myslím ten celý týden prázdnin) jsem strávila zvláštně.. doma. Ale to by nevadilo. Neboť po víkendu s rodinou jsem byla ráda, že je neuvidím. Jednotlivé členy i celou skupinu. Když jsme dohromady, je to pochopitelně ještě horší. A to si někteří neuvědomělí myslí, že bych snad na rodinnou párty teď o víkendu mohla chtít přivést nějakého muže. S kterým jako "kamarádím". Ale vždyť by chudák chlapec musel být hluchý, slepý a ochrnutý (aby jako neutek, haha, vtip) - i když nepochybuju, že každý neznalý člověk se při pobytu delším 3minut s nimi v jedné místnosti bude cítit mírně ochrnutě. Možná mu začne i vytékat mozek uchem z hlavy a teprve až je zarazí rytmický pleskot kapek jeho mozkomíšního moku, zmlknou a přestanou se hádat. Všichni. Zase na něj ale budou nepokrytě civět, čímž ho uvedou do rozpaků, takže nic, rodino širší i blízká, žádný kamarád nebude.
jsem totiž neskromná, antisociální a vubec. Což se ale neslučuje se včerejškem, šla jsem mezi lidi, mezi muže, aby bylo jasno.. /jeden z nich byl ale vážně zajímavý, nevadí, že je mladší?/ ovšem chvílema jsem si připadala trošku ufounsky.. jsem nezajímavá, ztracená, splývající se zaměnitelnou masou všude kolem.. jen ti, co mají zájem a sílu, možná tuší, jaká sakra jsem. Možná tuší. Není jisté, že tušit chcou. Odkdy mi záleží na tom, co si o mě myslí někdo, kdo mě nezná? Asi stárnu.. nějaká obsese moje. Obávám se. Obávám se i děr ve své paměti, i když bych je chtěla záplatovat aspoň tímhle blogem.. protože co? Je to důležité, vědět. Poučit se z minulosti.. jak se můžu z něčeho poučit, když tam je pustoprázdno vzduchoprázdno /básnická nadsázka, klídek.../? Jako třeba, když jsem si šla do knihovny pro Horory na dobrou noc /dětské/, napadlo mě, že jsem na sebe určitě nenapráskala, jak jsem hodila v dětském oddělení knihovny na pult kondom, který mi vyletěl /spíš byl katapultován kartou/ z pěněženky, když jsem hledala kartičku. Byl nepoužitý, pochopitelně.. přistál přímo před nebohou paní knihovnicí.. jen na něj lehce vytřeštila oči, ale to už jsem po něm chobotničím pohybem šáhla a schovala ho. Bylo to absurdní. Tak absurdní, že byste to očekávali tak leda v americké teenagerovské komedii plné trapných, haha, vtipů, něco jako Prci prci prcičky /kdo může takhle pojmenovat film?/, ale ne v životě.
TAK.. už jsem to napsala, můžu to s klidem vymazat z paměti.
Btw, Pardubice jsou šeredné město plné komínů, silnic, šedi a smradu. Možná se tam najde i něco hezkého, leč mému hasnoucímu zraku to v důsledku omrzlin /bylo cca -10 °C/ zůstalo utajeno. Ooo.. ano. Jeden pěkný obchůdek. Náušnici už mám v uchu.
Dvě češtinářské záhady /možná i rozmáhající se nešvary/:
1. obscénnosti/obscénosti (s kolika n se píše todle slovo?) 2. mám pocit, že Češi, zejména tvůrci sloganů, reklam, webovek a médií vůbec naprosto neumí zacházet se slovem svůj? A zcela /aspoň podle mě/ zbytečně tam cpou vaše/Vaše/tvoje?
hledejte ve vašem oblíbeném obchodě... chtějte pro vaše děti to nejlepší... Divný.
Cítím se, jako po maturitním plese. Stužky rozdány, karty taky. Výpadky paměti 17% v normě. Ooops.. co mám dělat se svýma 23%? Jsem teď lehce zmatena. Ale to přejde. Bavila jsem se s tolika lidma, ach.. Věděli jste kupříkladu, že..
D. nechce Š., to byla jen hra, zato je zdrcen, že ho nechce druhačka?
R. chodí do třídy s M., která chodí s V., který chodí do třídy se mnou?
se neumim na fotkách tvářit aspoň "aby to vypadalo", když už ne "aby mi to slušelo"?
se mi teď nic psát nechce a spíšu to jindy bo se mi teď chce prohlížet hel-looks.com a poslouchat Los Campesinos a Broken Social Scene a Feist?
23:29 je pro mě ideální doba, kdy jít do postele? /i když, taková lavice ve Vertigu taky není k zahození, heh/
Kdybych chtěla nebýt slušná, řekla bych, že v hajzlu. Ale bo my tady tak na Moravě máme hajzl jako záchod, a v záchodě mám tak leda svědomí, (zvrací!), tak myslím, že moje mysl uletěla, roztříštila se na atomy a zběsile teď lítá po světě.. občas nějaký atom narazí do mé prázdné hlavinky, a vevnitř se rozezní negativistické hlasy (které se snažím igonorovat!) a řvou: seš lúzr! nemá to smysl! co děláš? (sarkasticky nadzdvihávají obočí - mají atomy obočí?) co děláš, když víš, že to nemá smysl? nenalhávej si, že jo.. nemá. Není. Odešel. Jo.. a ta racionální část mě.. nevim, kde byla celou dobu ukrytá, že neodletěla s rolničkama po Vánocích, tak ta křičí, "neee.. to není pravda! Já vim, že smysl je! Už jsem ho tolikrát našla, cítila ho.. všude! V konečcích prstů, v polibcích, ve větru, v šumění listí a v podzimních slzách.. v těch náušnicích, bublinách a jiných myslích, které jely na stejný vlně jako já! Jenom mi prostě teď uniká! Ale já ho zas brzo najdu.. přiletí ke mně jako Marry Poppins, s meducínou, co každýmu chutná jinak." Pro mě to bude.. hmmm.. skořicový likér? (Jenom nic moc alkoholickýho, nebo ti zas bude blbě, blboune.. :))
Občas se ozve někdo.. jako by věděl, jak mizerně mi je.. a napíše něco jako Miss you&Kiss you, tobě taky drahá.. a já už nevim, proč jsem z tohodle města chtěla utíkat, co když je přátelství limitované vzdáleností, stojí mi to za to, abych to zkoušela?
Misky vah jsou v rovnováze a já potřebuju tu vážku, která letmým dotykem svého křídla způsobí, že se já rozhodnu.
